Někdy se stane, že zvíře ublíží člověku. A když k tomu dojde, co se stane? Většinou se lidi takovému zvířeti pomstí. Někdy ho uloví, někdy utratí nebo nechají utratit. A je to tak možná i správně. Nebudeme přece snášet, aby nám někdo ubližoval, a když už jsme páni tvorstva, zatočíme s něčím takovým. A jsme si kvit – když je přece zvíře ohrožené člověkem a má na to, taky se brání ubližování a svého trýznitele potrestá, jak jenom může. Někdy ho kousne, někdy uštkne, někdy rozsápe.
Ale my lidi máme jednu odlišnost. My totiž netrestáme jenom ty tvory, kteří nám nějak ublíží. My je často likvidujeme i jenom tehdy, když je jenom možné, že by nám mohla nějaká zvířata ublížit nebo vadit. A někdy je zabíjíme nebo mrzačíme i jenom pro pochybnou zábavu.
A tak jsou dnes u nás vzácné a chráněné třeba zmije. Které byly za mého mládí skoro všude a rodiče nás před nimi varovali. Ale protože bylo možné, že nás vzácně uštknou, když je zaženeme do úzkých a nebudou mít kam utéct, radši jsme je už jenom preventivně vyhubili.
Stejně u nás dopadly i všechny velké šelmy. I když jsme kdysi žili spolu s nimi a moc jsme si nevadili, jelikož se držely šelmy většinou dál od lidí, radši jsme je pobili. A když se je dnes občas někdo pokouší znovu vysadit, nemívá to úspěch, lidi je zase pozabíjí, když můžou. Jistota je jistota.
Někdo si možná řekne, že je rozumné zlikvidovat zvířata, která pro nás představují nějaké nebezpečí. Ale to není vždycky zas až tak jednoduché. Zbavíme se totiž možných nepřátel, ale k čemu to vedlo a vede? Často k ničemu dobrému.
Nemáme už třeba tolik zmijí a co tu kvůli tomu máme? Přemnožené hlodavce, se kterými jsou problémy i na polích, i ve městech. Nemáme dost dravých ptáků a i proto máme tu havěť.
A zvířata někdy i vytlačujeme z jejich přirozeného prostředí, vadí jim velká pole bez remízků, škodíme jim postřiky. A to všechno se nám potom vrací. Často už nás pak třeba nepopíchají včely, což je fajn. Do doby, než zjistíme, že kvůli málo opylovačům nastane i u lidí hlad.
